Papež Lev XIV. vydal encykliku o umělé inteligenci. V Česku to prošlo bez povšimnutí. Jenže v textu, který cituje Platóna i Gandalfa, je celá kapitola o školách – a pro učitele je možná důležitější než cokoli, co k AI řeklo české ministerstvo školství.

V květnu vydal Lev XIV. svou první encykliku. Přes čtyřicet tisíc slov o umělé inteligenci, lidské důstojnosti a budoucnosti. Cituje Platóna, Arendtovou, Viktora Frankla – a Gandalfa z Pána prstenů. V Česku to prošlo téměř bez povšimnutí.

Pár zpráv na ČT24. Zamyšlení filosofky Terezy Matějčkové v Echu, kde papeže pochválila za diagnózu a vytkla mu chybějící řešení. Kolokvium Jakuba Jinka na Katolické teologické fakultě UK. Žádný politik, žádný úředník ministerstva školství, žádná reakce z českého vzdělávacího světa.

Nedivím se. V zemi, kde se církve na veřejné debatě podílejí okrajově, se člověk snadno zeptá: co má papež co mluvit do umělé inteligence?

Potřebuji okliku, abych na to odpověděl.

Oklika přes rok 1891

V roce 1891 vydal jiný Lev – Lev XIII. – encykliku Rerum Novarum. Reagoval na první průmyslovou revoluci: dětskou práci v továrnách, šestnáctihodinové směny, rozpad tradičních komunit, koncentraci moci v rukou průmyslníků. Nebyl to jen teologický text. Ovlivnil pracovní zákonodárství desítek zemí. Dodnes se na něj odvolávají politici a odboráři, kteří do kostela nikdy nevkročili – protože mluvil o realitě, kterou znali z vlastní zkušenosti.

Nový Lev podepsal Magnifica Humanitas přesně na 135. výročí toho dokumentu, 15. května 2026. Záměrně. AI je nová průmyslová revoluce. A církev znovu vstupuje do debaty, která vypadá jako čistě technologická.

Důležitost toho kroku si uvědomuji pokaždé, když se na mezinárodních vzdělávacích fórech potkávám s kolegy z Latinské Ameriky, Afriky nebo jihovýchodní Asie. Pro mnohé z nich hlas papeže – hlavy komunity 1,4 miliardy lidí – reálně formuje, jak budou vypadat jejich školy za deset let. V situaci, kdy si svět technologicky kolíkují dvě mocnosti, Čína a USA, z nichž každá tlačí zbytek planety k přijetí své verze budoucnosti, je hlas, který nemluví za žádnou z nich, vzácný. Nehledě na to, jestli zrovna chodíte v neděli do kostela.

Kapitola, kterou média přeskočila

Média z encykliky nejčastěji citují výzvu „odzbrojte AI“ – varování před autonomními zbraněmi a závodem supervelmocí. Pochopitelně, titulek je to silný. Ale v textu je celá kapitola věnovaná školám a vzdělávání, a ta ve zpravodajství téměř nezazněla. Ze své pozice učitele říkám: právě ona je důvod, proč ten dokument stojí za čtení.

Papež pojmenovává něco, co sám vnímám stále naléhavěji: že je ve třídách čím dál těžší udržet zvídavost dětí a vést hodinu tak, aby ji AI nezahlušila. Mají odpovědi, ale přestávají mít otázky. Encyklika to říká přesně: „Rychlost a snadnost, s jakou dnes odpovědi získáváme, může uhasit samotnou touhu klást otázky.“ Kdo učí, zná ten moment – žák odevzdá výstup, za kterým nestojí žádné myšlení, jen tři minuty strojového generování. A nejhorší na tom možná není absence myšlení při formulování odpovědi. Horší je, že žádný myšlenkový proces neproběhl ani při kladení otázky.

Pravda, která dostává na frak

Pod tím pozorováním je ale hlubší vrstva – a myslím, že nejdůležitější v celé encyklice. Čtvrtá kapitola se jmenuje „Ochrana lidství v čase proměny: Pravda, práce, svoboda.“ Pravda není jedno z témat – je to svorník celého argumentu.

Papež říká, že AI se stalo „mocným zesilovačem“ dezinformací. Schopnost manipulovat obsah, obrázky a videa stírá hranice mezi pravdou a nepravdou. Deepfaky vypadají přesvědčivě. Vygenerovaný text působí objektivně – jenže přitom v sobě nese kulturní předpoklady a zaujatosti svých tvůrců, aniž by to čtenář viděl. A snadnost, s jakou AI odpovědi chroustá, oslabuje motivaci cokoli ověřovat. Proč bych porovnával zdroje, když odpověď vypadá hotově a jistě?

Encyklika na to odpovídá principem, který stojí za pozornost: „Pravdivá informace nevzniká centralizovanou nebo automatizovanou kontrolou.“ Pravda vyžaduje ověřování, porovnávání zdrojů a zodpovědnou argumentaci. Je to společné dobro – ne vlastnictví těch, kdo mají technologickou moc.

A tady přichází to, co mě oslovilo nejvíc. Papež říká, že úkolem školy je učit mladé lidi pravdu „hledat a milovat.“ Milovat pravdu. Ne znát ji. Ne mít ji. Milovat ji – tedy chtít ji hledat, i když je to nepohodlné. Vydržet nejistotu. Být ochoten zjistit, že to, co jsem si myslel, neplatí. To je přesný opak toho, co nabízí AI: okamžitou jistotu bez námahy.

Křemen a průtokový ohřívač

Z té diagnózy vychází překvapivě radikální závěr. Vzdělávat o AI paradoxně znamená učit studenty, kdy a k čemu by se AI používat neměla. Ne zakázat ji – naučit je rozpoznat chvíle, kdy jim bere víc, než dává. Kdy je připravuje o námahu, bez které pravdu nenajdou.

Papež v té souvislosti cituje Platóna: nejhlubší věci se učíme až velkým úsilím a v diskusi s druhými – myšlenky se rodí třením, jako když se křesá o křemen. Ten obraz nemůže být vzdálenější tomu, co dělá generátor textu. Generátor nekřeše. Vyplivne hladký výstup. Křemen vyžaduje sílu a tření – a teprve pak přijde jiskra.

Kdo zná mou přednášku „Aby z dětí nebyly průtokové ohřívače“, cítí tu rezonanci. Průtokový ohřívač – protéká jím voda, ohřeje se, ale nic nezůstane. Obraz žáka, kterým protékají vygenerovaná shrnutí, hotové odpovědi a cizí formulace, aniž by cokoli zakořenilo. Platónův křemen je přesný protiobraz: jiskra přeskočí, až když se dva kameny srazí. Až když se člověk opře do vlastního myšlení.

Papež říká, že školy nemají následovat tempo digitálního světa. Mají nabízet to, co digitální sféra poskytnout neumí: sdílený čas pro učení, ticho pro hloubkové studium a prostor pro budování důvěryhodných vztahů. Bez těch prvků hrozí, že děti přijdou o něco, čemu encyklika říká vnitřní svoboda – schopnost rozhodnout se sám za sebe na základě vlastního úsudku, ne na základě toho, co vygeneroval algoritmus.

Nejde o zákaz mobilů

V encyklice je i pasáž o mobilních telefonech a na první pohled to může vypadat, že se papež přidává k vlně požadující plošné zákazy mobilů ve školách a stanovování věkových limitů. Přímo varuje, že vlastnictví mobilu v příliš raném věku prohlubuje zranitelnost dětí a vystavuje je šikaně, závislosti a tlakům ke sdílení intimních fotografií. Ale – a to je podstatné – nezůstává u toho.

Osobně jsem k jednostranným zákazům skeptický. Proto mě zaujalo, kam encyklika míří dál. Požaduje „prozíravé veřejné politiky, které se postaví bezprostředním zájmům platforem,“ a říká explicitně, že stanovení věkových limitů a regulace poskytovatelů je úkolem zákonodárců – „aby celá tíha kontroly neležela jen na rodinách.“ Pojmenovává to, o čem je v debatě o závislostech dětí ticho po pěšině: že algoritmy platforem jsou často navrženy tak, aby pozornost vytěžovaly, ne chránily. Encyklika mluví o „komodifikaci lidské pozornosti“ a „diktatuře algoritmu.“ To je jiný příběh než „rodiče by měli hlídat, co dítě dělá s telefonem.“ To je systémová kritika – a v papežských dokumentech se s takovouto ostrostí vůči technologickým korporacím setkáváme poprvé.

Encyklika nabízí i praktický nástroj: čtyři otázky pro posouzení jakéhokoli AI nástroje ve vzdělávání. Pomáhá mi rozlišit, co je pravda a co ne? Vzdělává mě – a nechává mě vzdělávat druhé? Pěstuje skutečnou blízkost? Podporuje spravedlnost? Zní to jednoduše. Ale zkuste si je položit nad konkrétním nástrojem, který zrovna používáte. Některé jimi projdou. Některé ne. A právě ten proces rozlišování – ne slepé přijetí, ne slepý zákaz, ale vědomé posouzení – je to, co papež považuje za jádro vzdělávání v době AI.

Pod většinu myšlenek z té vzdělávací kapitoly bych se podepsal. Ne proto, že to říká papež. Ale proto, že to odpovídá i tomu, co pozoruju ve třídě.

Nemám rád texty, které říkají „zpomalte“ a nenabízejí návod jak. Encyklika konkrétní didaktický postup nepřináší – je silnější v diagnóze než v terapii. Řekne vám, co se děje a proč je to problém. Neřekne vám, co přesně dělat v pondělí v osmé hodině. Ale to po ní ani nechci. To je naše práce.

Co po ní chci – a co dodává – je jazyk. Připomíná, že debatu o AI ve vzdělávání nemůžeme vést jen jazykem efektivity, úspor a inovací. Musíme ji vést i jazykem pravdy – a jazykem, který se ptá, co to dělá s dětmi. Co to dělá s jejich schopností myslet, ptát se, hledat, vydržet nejistotu.

Ten jazyk nemusí být náboženský. Ale musí být lidský.

Ať už chodíte do kostela, nebo ne.

Text vznikl v interakci člověka (Andrej Novik) a stroje (Claude.ai)

---

Zdroje:

Encyklika Magnifica Humanitas – plný text na Vatican.va. Vzdělávací pasáže: Angelus News, Catholic Review. Pravda a vzdělávání (§132, §147): Vatican News, Pillar Catholic. Platónova citace: Catholic Outlook. Mobily, ochrana dětí a odpovědnost platforem (§141): OSV News. „Diktatura algoritmu“ a „komodifikace pozornosti“: viz analýza v Boesl.org. České ohlasy: ČT24, Deník N.