scio-logo-200x61-1-png

Učím s AI

O deep fake se toho v posledních měsících napsalo mnoho. Drtivá většina článků se však zaměřuje na negativní stránku deep fake a potenciální hrozby. Fiktivní audiovizuální záznamy ale mohou přinést také řadu pozitiv, a to i ve školství. O demokracii totiž může žákům vyprávět třeba Václav Havel.

Co je to deep fake

Slovem deep fake se označuje technologie umělé inteligence a strojového učení, která umožňuje vytváření fiktivních audiovizuálních záznamů. Slovo fiktivní se sluší dvakrát podtrhnout – většina definic totiž deep fakes popisuje jako falešné audiovizuální záznamy, což v češtině automaticky vytváří negativní konotaci. Raději proto pracujme s neutrálnějšími výrazy jako fiktivní či smyšlený. V principu jde o to, že si AI dokáže nastudovat nashromážděná videa nebo zvukové záznamy a poté vytvořit novou nahrávku, která díky napodobení vzhledu a hlasu dotyčných osob vypadá velmi realisticky. Případně vytvořit zcela novou realitu, kterou pak můžeme označit jako realitu syntetickou. 

Nijak nepřekvapí, že tuto schopnost umělé inteligence začali ve velkém využívat dezinformátoři. Na internetu jste se tak možná setkali s fiktivními videi Petra Pavla nebo Andreje Babiše. O hrozbách deep fake se zde ale rozepisovat nechceme, na toto téma již byla napsána celá řada textů. Případným zájemcům o problematiku doporučujeme například skvělý článek Josefa Šlerky.

Deep fake může být i pozitivní

Upozorňovat na hrozby deep fake je samozřejmě na místě, nicméně stejná technologie v rukou osob s lepším morálním kompasem může přinést naopak pozitiva. Jedním z prvních případů pozitivního využití deep fake je projekt Dalí Lives, který v roce 2019 spustilo Muzeum Salvadora Dalího v St. Petersburgu na Floridě.

V muzeu se vedle obrazů slavného malíře objevily informační kiosky, na jejichž obrazovkách k návštěvníkům promlouvá virtuální kopie Dalího. Umělá inteligence ji vytvořila na základě tisíců hodin dostupných materiálů s Dalím. Věrně tak vystihuje umělcova gesta, styl mluvy a další detaily.

Dalším příkladem pozitivního využití deep fake je kampaň Malaria Must Die. Ve videu podporujícím boj proti malárii se objevuje bývalý fotbalista David Beckham. Tvůrcům se díky umělé inteligenci podařilo na jeho obličej „namodelovat“ hlasy dalších osob v různých jazycích. Kouzlo spočívá v tom, že se Beckhamova ústa vždy pohybují přesně podle daného jazyka. Video výborně ilustruje obrovský potenciál deep fake v dabingu. Z obrazovek k nám v budoucnu možná budou promlouvat zahraniční herci českým hlasem, který nejen perfektně „padne“ do úst, ale také dokonale imituje jejich skutečný hlas.

 

Pozadu nezůstávají ani Češi

Pozitivní stránku deep fake využívají i některé české projekty. Zmínit lze například aplikaci DigiHavel vytvořenou v rámci iniciativy Odpovědné občanství. Jak napovídá název, DigiHavel je inspirovaný osobou Václava Havla. Jde o digitální osobnost, která pomáhá učitelům na druhém stupni s výukou občanské výchovy.

DigiHavel při výuce vystupuje v různých rolích – například jako učitel, spolužák nebo slavná osobnost. Žáci mu mohou formou chatu klást otázky. Model je trénovaný na textech zaměřených na demokracii, totalitu a lidská práva. Rozhodně nejde o jediný projekt na české scéně. Na DigiHavla navazuje nedávno představený DigiKomenský a jistě se budou objevovat další nástroje.

Využití deep fake ve školství

Právě projekty jako DigiHavel nebo Dalí Lives nejlépe ukazují obrovský potenciál deep fake ve školství. K žákům totiž mohou promlouvat historické osobnosti z dávné minulosti či známí lidé, které byste na přednášku do školy jen tak nedostali. Je možné, že hodinu o národním obrození v budoucnu zpestří poznámky Františka Palackého, teorii relativity do detailu vysvětlí Albert Einstein a ukázku z Babičky přečte Božena Němcová.

Složitější deep fake stále vyžaduje odborné naprogramování. Vlastními silami si zatím jen stěží vyrobíte podobně precizního Dalího ve video podobě. S žáky si ale můžete vytvořit jeho interaktivní verzi a vést s ní konverzaci. Poslouží vám k tomu například platforma character.ai. I když je zde podpora češtiny, pro lepší uživatelský dojem a smysluplnější výsledky doporučujeme zůstat v angličtině. Přesto nečekejte tak sofistikovanou debatu jako s DigiHavlem, který je trénovaný na specializovaných textech.

O možnostech využití character.ai ve výuce jsme se již rozepsali v samostatném článku.

Výuku můžete zpestřit i drobnými detaily. Pozornost žáků snáze upoutáte deep fake animací historické osobnosti než nehybnou fotografií. Animaci si během chvíle vytvoříte v nástroji Deep Nostalgia na MyHeritage, stačí vám jakýkoliv snímek dotyčné osoby. Oživit tímto způsobem můžete třeba Franze Kafku nebo svou prababičku.

Deep fake pro snazší a rychlejší proces učení?

Další slibné možnosti využití deep fake naznačuje loňská studie výzkumného centra REVEAL na Univerzitě v Bathu. Podle britských výzkumníků vede sledování výukového videa, na kterém vystupuje falešná verze vás samotných, k rychlejšímu a snazšímu osvojení dané činnosti. Vědci provedli dva samostatné experimenty.

První se zaměřoval na trénink fyzické zdatnosti. Účastníci vždy zhlédli video, na kterém instruktor předvedl perfektní provedení vybraného cviku. Poté ho měli provést sami. Výzkumníci měřili počet opakování (např. u dřepů) nebo dosaženou dobu v konkrétní pozici (u planku). Proces byl později zopakován, ale na instruktážním videu se tentokrát objevil sám testovaný sportovec. Jeho hlava byla pomocí deep fake technologie „nasazena“ na tělo instruktora. U všech šesti měřených cviků (bez ohledu na pořadí, v jakém byla videa přehrána) vykázali účastníci experimentu lepší výsledky po zhlédnutí vlastního deep fake videa.

Druhý experiment se v podobném duchu věnoval mluvení na veřejnosti. I v tomto případě se u účastníků dostavily lepší výsledky poté, co viděli své vlastní deep fake video. Zvýšila se jejich vnímaná kompetence a zájem o téma. Naopak pociťovaná míra úzkosti z veřejného vystupování byla nižší.

Závěry britských vědců samozřejmě musí potvrdit další studie. Hodiny, v níž se žáci budou cíleně dívat na svá deep fake videa, ale možná nejsou daleko. My, autoři textů, bychom zase pomalu měli začít hledat záznamy s Čapkem nebo Hemingwayem. No nečeká nás zajímavá doba?

 

Autor textu: Petr Pohůdka